…
Váhavě natáhla ruku a stiskla kliku. Dveře se otevíraly směrem k ní. Musela dost zabrat, byly těžké a poddávaly se jejímu tahu jen neochotně. Napůl očekávala zlověstné zaskřípění, ale dřevěná masa se pohybovala naprosto nehlučně. Proklouzla dovnitř a pokusila se dveře za sebou zase zavřít, ale vzdorovaly, takže je nechala pootevřené. Kdyby se z Berglera vyklubal sériový vrah nebo něco horšího, aspoň se jí bude líp utíkat.
„Ale, slečna Krausová. Pomaleji to nešlo? Musela jste se cestou přepudrovat? Jestli to chcete v životě někam dotáhnout, měla byste se soustředit na malování jiných věcí než vašeho obličeje. Proto jste ostatně teď tady, že ano.“
Ten protivný hlas se nedal splést. Rozálie měla pocit, že je rudá až na zadku. Díky bohu za to, že si Bergler potrpěl na přítmí i ve vlastním kabinetu. A nejen to. Co si to před chvíli pomyslela o sériovém vrahovi? Přestávalo to vypadat jako vtip. Ať jí nikdo netvrdí, že je ten chlap normální. Pohybovala se mezi umělci už dost dlouho na to, aby věděla, že umění není vždycky líbivé a poplatné vkusu všech, ale tohle, to byla úplně jiná liga.
Místnost byla poměrně prostorná, ale osvětlená jediným širokým oknem přímo na druhé straně naproti dveřím. Proti světlu se černala učitelova silueta za masivní psacím stolem, na kterém se válely knihy, papíry a tuby s barvami. Rozálie si všimla i té lebky, o které po škole kolovaly drby, že patřila jednomu obzvlášť drzému a nadanému studentovi, který si dovolil zpochybnit Berglerovo umění.
Jenže lebka, to nic nebylo. To ty obrazy.
Viselo jich tam pět, všechny v obyčejných, tmavě mořených dřevěných rámech. Dvoumetrová plátna se zdála celá černá, až na několik rudých a měděně nazlátlých bodů zhruba ve výši lidských očí, ale když Rozálie popošla blíž, náhle rozeznala postavy. Černá už nebyla obyčejná černá, byla to změť tmavých odstínů, jaké můžete najít na havraním křídle, a z té změti vystupovali lidé, na každém obraze jeden; figury se různě kroutily, jako by trpěly v nesmírné agónii, a ty barevné body, to byly skutečně jejich oči, stékaly jim z tváří nebo hořely v rukou a žalovaly světu o nezměrné bolesti a utrpení.
Takové byly čtyři z nich. V pátém rámu bylo jen prázdné plátno. Že by velkému umělci došla inspirace? Že by byla jeho múza natolik zhnusená, že ho odmítla políbit? Jenže škodolibost Rozálii nešla od srdce. V blízkosti obrazů se cítila podivně vyděšená, jako by se z nich měly už už natáhnout zkřivené pařáty, popadnout ji za vlasy a vtáhnout k sobě do víru nekonečné agónie.
Jak někdo může normálně fungovat obklopený takovými věcmi? Vždycky si o sobě myslela, že stojí oběma nohama pevně na zemi, i když jí epizoda s jejím autoportrétem tohle přesvědčení přece jen trochu nahlodala; tady ale cítila čiré, neředěné zlo, husté jako tekutý asfalt. Bylo všude, lezlo jí do uší, odkapávalo z konců řas, plazilo se jí do rukávů, a ona mu neměla jak uniknout.
…
Změnila ses.
„Samozřejmě. Mám holku, která mě miluje.“
Ne. Tím to není. Změnila ses jinak. Máš v hlavě blok. Cítím ho. Potřebuješ se ho zbavit. Ale já ti s tím nedokážu pomoct, musíš to udělat sama.
„Á, cvokařka se vrátila. Skvělý. To mi chybělo.“
Soustřeď se, ty huso. Máš v hlavě něco, co tam nepatří. Nelíbí se mi toho. Musíš to dostat pryč.
Róza znejistěla. V hlavě ji bodlo. Pak jí začal tepat pravý spánek. Čím víc Ta druhá mluvila, tím intenzivnější a nepříjemnější ten pocit byl.
„Co se mnou děláš?“
Já nedělám nic. To ty sama. Vzpomínáš si na bolest hlavy? Vzpomínáš, co se při tom dělo?
Teď už měla Rozálie pocit, že se jí lebka rozskočí.
„Ne!“ vykřikla.
Víš to. Máš to tam pořád, cítím to, ale nedokážu se k tomu dostat. Musíš to udělat ty. Vzpomeň si. Vzpomeň si!
„Na nic si nevzpomínám,“ zasyčela Róza.
Teď už jí bolestí tekly slzy a před očima se jí začala objevovat rudá kola. Padla na kolena a začala zuřivě zatínat pěsti. V hlavě měla černo. Pak jako by se neprůhledná masa najednou mírně rozestoupila a něco v ní slabě zazářilo. Rozálie tím směrem natáhla pomyslnou ruku. Nemohla to chytit, klouzalo to a ujíždělo, jako když lovíte ve vaně kousek mýdla.
Dokážeš to, zaduněl hlas Té druhé, najednou nepřirozeně hlasitý.
„Dokážu to,“ zašeptala.
A pak si vzpomněla.
…
Ester se rozhlédla. Za bránou potkaly jedinou další návštěvnici, postarší ženu, která právě odložila vypůjčenou hřbitovní konev. Pozdravila je a vyšourala se ven. Teď už byly na celém hřbitově úplně samy, tedy alespoň to tak vypadalo. Nevěděla, jestli se jí zdá horší varianta, že tam jsou skutečně samy, nebo možnost, že tak úplně samy nejsou.
Nechtěla ale před Rózou vypadat jako strašpytel, a tak přikývla. Dohodly se, že ona se vydá pravou stranou a Róza levou.
Hřbitov ležel v okrajové části města, za vzdálenější zdí už se nacházela jen pole. Jak se Ester vzdalovala od brány, ruch z ulice pozvolna utichal, až ztichl úplně. Teď už ji obklopovalo jen šumění větru v korunách stromů, když se hřbitovem prohnal říjnový poryv. Jediný další zvuk bylo praskání štěrku pod jejíma vlastníma nohama a občasné vrkání holubů. Nebo to byly hrdličky? Nedokázala to rozlišit, ptáci ji nikdy nijak zvlášť nezajímali.
Konečně se dostala do nejstarší části hřbitova. Tady už nebyly náhrobky zdobené kýčovitými věnci z barevných plastových květin a svíčkami v ponurých červených obalech. Hroby byly většinou omšelé, ubývalo zlacených nápisů, a pokud se takový náhodou objevil, zlacení bylo na mnoha místech vyšoupané. Kolem hrobů bujela tráva a dvě monumentální hrobky, které cestou minula, tu působily vyloženě nepatřičně.
Velká část náhrobků nesla německá jména, někdy i doprovodné texty. Dvakrát měla pocit, že konečně našla, co hledala, pokaždé ale zjistila, že se přehlédla – v jednom případě se jednalo o M. Bergmana, ve druhém o Marianu Bergovou. Začínala toho mít plné zuby. Mezi hroby se vkrádalo přítmí, slunce už jen občas prosvítilo listí slabým oranžovým paprskem. Jednou ji k smrti vyděsila socha anděla, kterého zahlédla koutkem oka a málem se jí zastavilo srdce, protože to vypadalo, že za otlučeným žulovým náhrobkem někdo číhá.
Někde za ní se ozvalo křupnutí. Strnula; určitě to byl jen nějakej blbej pták, přesvědčovala se, ale hlava si s ní pohrávala. Mysli na něco příjemnýho. Mysli na Rózu. Blbá Róza, která ji do toho zatáhla. Takhle ne, mysli na ni hezky. Máš ji ráda, ne? Asi jo. Uličkou proletěl další poryv větru, rozcuchal jí vlasy a profoukl tenkou bundu. Roztřásla se zimou. Nemůže tady takhle stát, musí se dát do pohybu.
Když se ozval výkřik, srdce se jí málem zastavilo podruhé.