Titulkář mezi mlýnskými kameny
Řekněme si to na rovinu. I když si to málokdo uvědomuje, překladatel titulků tvrdej chleba má. Z jedné strany se na něj valí požadavky klientů, kteří chtějí mít všechno rychle a levně, včera bylo pozdě, z druhé strany názory lidí, kteří si myslí, že kvalita výsledných titulků je mizerná, že by to sami zvládli lépe a že by to bylo snad lepší svěřit AI překladačům.
Do jisté míry s nimi souhlasím. Když už se náhodou na něco musím dívat s českými titulky, chytám se za hlavu nad doslovně přeloženými idiomy, špatně pochopenými vícevýznamovými frázemi i kostrbatými souvětími, někdy dokonce i nad úplně špatně používaným tykáním/vykáním a oslovováním. To se zhusta stává, když je překladatel líný pustit si video a přeloží jen zdrojový soubor, takže sice vůbec neví, kdo ve videu zrovna mluví a nezná kontext, zato to má ovšem rychle z krku.
Není potom divu, že se někdy stydím přiznat, čím se živím, a připadám si stejně podezřelá jako pojišťovací agent.
Někdy ovšem náhodou padnu na kolegu, který k práci přistupuje poctivě a i v těch šibeničních termínech, jež nám visí nad hlavou, dokáže překládat významově přesně a přitom kreativně. To se mi potom zatetelí srdíčko a říkám si, že na světě je přece jen ještě dobro, pane Frodo.
S čím bojuju?
Každý klient, respektive streamovací platforma, má jiné požadavky, zřejmě v závislosti na tom, jak moc věří svým předplatitelům a jejich intelektuálním schopnostem. Zakázka od zakázky se liší v počtu povolených znaků na řádek (od závratných dvaačtyřiceti po šibeničních šestatřicet), povolené rychlosti čtení jednoho titulku, někdo vyžaduje za pomlčkou v dialogu mezeru, někdo ji striktně zakazuje, a nechtějte, abych se pouštěla do černé díry formátování a uvozovek.
Překladatel balancuje mezi profesionálním svědomím, kdy se snaží zachovat co největší věrnost originálu, a nutností vecpat celou tu zkur… větu do tří slov, ve kterých mu blbá tečka sežere čtvrtinu povoleného limitu. Když to nakonec dokáže, vyčerpaně pohlédne na hodinky a zjistí, že tu větu o třech slovech překládal pět minut. A takových před ním leží ještě nespočet, takže popojedem, chlapi, ať se práší za kočárem.
Úplně nový kruh pekla pak jsou muzikálové epizody, zejména pokud se klient rozhodne, že se všechno musí rýmovat. Muzikálové epizody mě jednou předčasně skolí do hrobu.
Občas mi něco uvízne za nehty
V pomyslném slova smyslu, samozřejmě. Často se brodím bahnem telenovel a pseudodokumentárních reality show, protože jsem dost velká fanynka toho neumřít hlady, ale někdy je ke mně osud milostiv a přihraje mi věc, kterou bych za běžných okolností možná úplně minula. To si pak jedu na blažené vlně a kromě radosti z dobře odvedené práce mám radost i z obsahu samotného filmu nebo seriálu. A to i když mě někdy emocionálně naprosto rozloží.
Z takových děl si pak často zakládám do sbírky hudbu, ke které se vracím i ve volných chvílích. Jako například titulní píseň k mexickému seriálu Seňorita ‘89, Buena Suerte Muchacha od zpěvačky Rubio. Emocionálně mě rozkládá právě tak jako samotný seriál, ale tak to s dobrými věcmi prostě někdy chodí.