Protože neumím nepsat.
Začínala jsem jako každý velký spisovatel. Ve školním věku jsem do linkovaných sešitů smolila fanfikce nedělních pohádek studia České televize. Spolužačky sice říkaly, že se příliš podobají originálu, ale já věděla svoje. Má budoucnost leží ve slovech.
Na gymnáziu jsem vedla školní časopis a psala spolužákům slohy. Myslela jsem, že žurnalistika v Brně je splněný sen, ale když jsem vlítla rovnýma nohama do denního zpravodajství, sen se postupně přerodil v noční můru. Po čtyřech letech novinařiny jsem pověsila svou zkratku na hřebík a vyšplhala k nebesům, abych v kabině věžového jeřábu nabírala nové životní zkušenosti, které jistě zužitkuji k napsání svého velkého románu.
K mému velkému zklamání se mi akorát chtělo často na záchod, byla mi buď zima nebo vedro a jednou jsem si četla o požáru Říma, když na vedlejší stavbě začala hořet unimobuňka, ale jinak to zase takovej odvaz nebyl. A tak jsem na hřebík pověsila i reflexní vestu a helmu a vrátila se zpátky do teplé kanceláře.
A teď pozor, následuje velká životní pravda, moudro, pro které mnozí šplhají až do tibetských velehor.
Došlo mi, že když něco chci, musím to prostě udělat, samo to nepřijde. A tak jsem začala doopravdy psát, pustila fantazii na špacír a přestala ji korigovat. Teď mi občas pošle koresponďák s nápadem, který přetavím v příběh, ale jinak se pořád toulá někde daleko a možná se nevrátí už vůbec.
Nebudu se na ni zlobit.
