„Tady je konec světa,“ řekl otec Orimu a ukázal na řadu borovic s drsnými holými kmeny, které se barvou podobaly ohnivým mravencům; hnědočervená kůra se na mnoha místech loupala a větve s pichlavými štětkami jehličí se naříkavě pohupovaly, jak se do nich co chvíli opřel vítr.
Ori přikývl.
Věděl, že za lesem už není nic. Teprve dnes byl už ale dost starý na to, aby ho otec přivedl až na jeho hranici, ke které se děti směly přiblížit až ve chvíli, kdy odkládaly dětské oháňky a stávaly se dospělými. Na hranici, ne dál; mezi stromy už nesměl vstoupit nikdo.
Ori cítil posvátnou bázeň. Chtěl se vrátit, nelíbila se mu představa, že by tu měl strávit byť jen ještě jedno nadechnutí. Když se k lesu otočil zády, vítr se utišil a on v nastalém zvukoprázdnu uslyšel zpoza lesa temný, pravidelný hukot, a roztřásl se hrůzou. To jsou hlasy duchů, vysvětlil mu otec. Chlapec zavřel oči a stiskl mu ruku tak pevně, jako by se mu pokoušel prorůst až ke kostem. Odcházeli bez ohlédnutí. Vysoké stromy znovu rozkýval poryv větru.
***
„Tady je konec světa,“ řekl Ori své dceři Aafe a máchnutím paže naznačil čáru podél linie borovic. Aafe přikývla. Ale ještě tu noc, sotva otec usnul, se vykradla ven z domu. Měsíc zaléval celou vesnici narůžovělým světlem a dětské oháňky zavěšené na totemu před obřadním kamenem se překrásně leskly. Aafe ještě naposledy pohladila stříbrnou srst. Teď už byla žena, ne dívka.
Za posledními domy se rozprostírala dlouhá travnatá step a za ní se na obzoru jako hradba bouřkových mračen černal borový les. Aafe prošla mezi stromy, a když minula poslední borovici, uviděla moře.
Vlny se rozbíjely o pobřeží a vsakovaly se do narůžovělého písku. Aafe opatrně sešplhala z útesu. Než se dotkla písku, na okamžik zaváhala. Pak chvatně rozvázala střevíce a odložila je do hustého chomáče trávy, aby se jí dobře hledaly; teprve potom opatrně natáhla bosou nohu a palcem ohledala písek.
Asi deset metrů od pobřeží se z vody vynořila mořská panna. Měla nádherné, kobaltově modré vlasy a lesklou zelenou pleť. Když pohodila hlavou a na všechny strany rozstříkla slané kapky, žábry na krku se jí otevřely a znovu zavřely. Mořská panna se podívala na Aafe a zasmála se. Aafe se zasmála s ní.
***
„Támhle někde je možná konec světa,“ namířila Aafe prst k obzoru. Dvojčata přikývla. Matka se na ně usmála a pak sklouzla pohledem na manžela. I on přikývl, stejně jako všichni ostatní, nohy zabořené v jemném písku, paže napjaté. Lodě se jemně pohupovaly v rytmu příboje.
Aafe lehce pohladila tvrdé, pevné dřevo jejich plavidla.
„Ale dokud tam nedoplujeme, nezjistíme, jestli je to pravda.“
Ještě naposledy se ohlédla k pobřeží a pak se odvrátila. Z pravoboku se ozvalo šplouchnutí. Aafe zamávala a mořská panna jí zamávala nazpátek. Obě se usmívaly.