…
Krátká, ale intenzivní podvečerní bouřka, která se prohnala městem jako přepadová kontrola studentskými kolejemi, po sobě zanechala občasné kaluže a příjemně chladný vzduch. Břetislav Heroda to vítal s úlevou, vedra posledních dní mu nedělala dobře. Sklon k nadměrnému pocení ho pronásledoval i v té největší zimě. Léto přímo nenáviděl.
I tak mu bylo stále ještě teplo, a to se ani neobtěžoval obléknout sako; nechal ho viset přes ruku, kde působilo nejmenší škodu. Svůj podíl na tom jistě mělo i těch několik vypitých vodek, které ho teď hřály v žaludku, ale copak mohl odolat? Konference se vydařila, byl to příjemně strávený čas. Na hádky s manželkou si ani nevzpomněl.
Jak dlouho bude ještě trvat, než se dostane do toho hotelu? V noci vypadá všechno úplně jinak, tím spíš, když jste v cizím městě. Herodův brunátný, široký obličej se zachmuřil. Před křižovatkou se zastavil, podrbal hlavu ostříhanou na ježka, a pak se nazdařbůh vydal tou nejširší z ulic. To by v tom byl čert, aby nenašel správnou cestu. Je přece kapacita, učí na univerzitě v hlavním městě, které by tuhle periferii mohlo spolknout desetkrát.
Heroda, studenty neoriginálně, ale přiléhavě přezdívaný Herodes, si necenil žádného jiného názoru víc než toho svého, a proč taky? Zatím se vždy ukázalo, že pravdu měl on. Přestože teprve nedávno překročil čtyřicítku, na fakultě už měl své jisté, protože na rozdíl od jiných netrpěl nemocí zvanou idealismus. Myšlenky socialismu mu konvenovaly, ruské tanky vítal s radostí, a když se na univerzitě uvolnilo tolik míst, dobře věděl, za které nitky zatahat.
Teď už by ale výjimečně cizí názor uvítal. Liduprázdná noční ulice bohužel nenabízela nikoho, kdo by ho nasměroval do hotelu, a tak se Heroda dál zvolna ubíral po kočičích hlavách, obcházel kaluže, občas zakopl o okraj výmolu a polohlasem zanadával. Když ho cesta nakonec zavedla do úzké uličky, kterou osvětlovala jediná pouliční lampa s neroztlučenou žárovkou, zoufale zápasící s temnotou jako voják na ztracené vartě, definitivně si přiznal, že se ztratil.
Prošel žlutou světelnou bublinou a pak se znovu ponořil do tmy. Náhle před sebou rozeznal několik postav. Sláva. Štěstí se konečně obrací. Čím víc se ke skupině blížil, tím víc postav se vylupovalo ze stínů, až si Heroda nakonec uvědomil, že zabírají na šířku celou uličku.
„Dobrej večer, promiňte, nevíte, kde je ulice Rudé armády?“ oslovil nejbližšího muže.
Oslovený neragoval. Dokonce se na něj ani nepodíval. Upíral pohled kamsi na prázdnou zeď jednoho z domů za Herodovou hlavou.
„Hej, neslyšíte? Potřebuju se dostat do ulice Rudé armády,“ zvýšil Heroda hlas.
Otočil se na ženu na druhé straně.
„Paní, slyšíte mě?“
Žádná odpověď. Ani se nepohnula. Heroda ucítil, jak mu po zádech stéká čůrek potu. Vidláci zasraný, co to tady na něj hrajou za divadlo?
„Kurva ženská, na něco jsem se ptal! Slyšíš?“
Alkoholem podpořená frustrace dostoupila vrcholu. Popadl ženu za obě paže a začal s ní třást.
„Něco se mi na mně nelíbí? Otevři hubu a něco řekni, do hajzlu!“
Nulová reakce ho rozběsnila na nejvyšší míru. Barvou v obličeji už připomínal flák čerstvého vepřového. Pustil ženu a začal rameny rozrážet dav před sebou. Lidé kolem jako by ho naprosto ignorovali. Nikdo z nich nepromluvil, nenadával, nestěžoval si. Všichni byli nepřirozeně tiší a nehybní. Teprve když se dostal doprostřed skupiny, uvědomil si, že už nepostupuje vpřed. Postavy kolem něj se semkly tak pevně, že nedokázal jejich bariéru prorazit, ani když se snažil ze všech sil. Kolem sebe viděl jen kruh bezvýrazných obličejů, které bledě svítily ve tmě.
„Pomóc!“ zařval ze všech sil.
Nikdo nereagoval. Kruh kolem něj se začal svírat. Heroda ucítil, jak se mu stahuje hrdlo. Když se k němu napřáhla první paže, udeřil ji vší silou, kterou v sobě dokázal najít.
„Pomóc!“ zařval znovu.
Někde za jeho hlavou se rozletělo okno.
„Drž hubu, ty hovado ožralý! Tady spí lidi, co musej zejtra hákovat! Ještě chvíli řvi a zavolám esenbáky!“
Okno se s třísknutím zase zavřelo. Heroda vykřikl ještě jednou, ale potom ho něčí ruka stiskla pod krkem a další hlasové projevy mu překazila. Bránil se, kopal kolem sebe, mával rukama v zoufalé snaze probít se na svobodu, ale někdo mu lámal všechny prsty na rukou, někdo mu podrazil nohy, někdo mu tiskl prsty do očí.
Když pak ráno našli jeho mrtvolu, hodně lidí ten den nepřišlo do práce. Nedokázali na ten pohled zapomenout.